francie
Dějiny
- Hlavní článek: Dějiny Francie
Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla porobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.
Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku.
Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem (Konzulát) a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.
V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika.
Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.
V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti, čímž byly tyto plány výrazně zbrzděny.
[editovat] Původ francouzského národa
Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát[1], při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že (slovy André Mauroise) „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“[2]. Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.[2] Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími.
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy: 1. Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), 2. Římanů a 3. Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační[3], což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“[4], byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.[5]
[editovat] Geografie
- Podrobnější informace naleznete v článcích Seznam francouzských pohoří, Seznam francouzských řek, Seznam francouzských jezer a Seznam francouzských národních parků.
Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika se skládá také z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém, a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vosges, Armorský masív a Ardenny. Největšími francouzskými řekami jsou Loire, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonne (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu.
Mimo hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lille a Lyon.
[editovat] Města
- Hlavní článek: Seznam francouzských měst
Největší francouzská města podle Abecedy:
- Aix-en-Provence, Ajaccio, Albi, Amiens, Angers, Angouleme, Bastia, Belfort, Besançon, Bordeaux, Brest, Caen, Calais, Cannes, Carcassonne, Charleville-Mézières, Clermont-Ferrand, Colmar, Dijon, Dunkerque, Evreux, Grenoble, La Rochelle, Le Havre, Le Mans, Lille, Limoges, Lyon, Marseille, Metz, Montpellier, Mulhouse, Nancy, Nantes, Nice, Nîmes, Orléans, Paris, Perpignan, Poitiers, Quimper, Reims, Rennes, Roubaix, Rouen, Saint-Étienne, Saint-Nazaire, Strasbourg, Tarbes, Toulon, Toulouse, Tourcoing, Tours a Valence.
[editovat] Vláda a politika
- Hlavní článek: Politický systém Francie
Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu.
Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty.
Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Její členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a UNESCO. Dále zde sídlí Mezinárodní úřad pro váhy a míry (soustava jednotek SI) a Interpol.
[editovat] Administrativní dělení
- Hlavní článek: Administrativní dělení Francie
- Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Seznam zámořských teritorií Francie.
Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka D.R.O.M.).
Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a mají pouze smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 4 035 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 682. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).
Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v r. 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.
Kromě 26 regionů a 100 departmentů se Francie skládá z dalších zahraničních teritorií, zemí, departementních kolektivit a zahraničních kolektivit.
Zahraniční teritoria se neberou jako část Republiky Francie a nepočítají se rozlohou do teritoria republiky nebo EU. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro.
Francie také kontroluje množství ostrovů v Indickém a Tichém oceánu, které nemají stále osídlení: Bassas da India, Clippertonův ostrov, Ostrov Europa, Glorieuses, ostrov Juan de Nova, ostrov Tromelin.
[editovat] Ekonomika
- Podrobnější informace naleznete v článku Seznam francouzských společností.
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě [6]. 1. ledna 1999 se Francie spojila s dalšími deseti členy EU a vytvořila měnovou unii, která užívá společnou měnu euro, a v roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank.
Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.[7] Je také šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.[8]
Dále podle statistiky OECD byla v r. 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD).[9] Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).[10]
Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný HDP na jednu hodinu práce 47,2 USD.
Mezi důkazy technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří m.j. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus.
[editovat] Demografie
- Hlavní článek: Demografie Francie
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Původně zde byly čtyři kmeny : Keltové (Gálie a Bretaň), Aqkvitánci (Baskicko), Latinici a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďaná a Vikingové). Tyto kmeny se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě jedna vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, Židé z Východní Evropy a Maghrebu, Arabové, Berbeři, Černoši z Afriky a Číňané. Je odhadováno, že 40% francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou).
Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.